PřihlášeníPro společnostien
Přihlášení Pro společnosti

ZKUŠENOST Z IAESTE STÁŽE

14. 1. 2019

JAPONSKO, SAITAMA

“Vždycky na cestách, člověk si tak nějak zvykne a cestování začne být komfortní zóna, viď?” Prohlásil můj kamarád o dost později. Něco takového se mi ale honilo hlavou, když jsem seděl v autobuse, který mě odvážel zpátky domů z Belgie - země, kde jsem strávil nádherný půlrok na Erasmu. Shodou okolností přesně v den, kdy se otvírala nabídka stáží IAESTE na další rok.

Jako člen organizace BEST jsem toho už s dalšími studenty technických univerzit po Evropě procestoval dost. Teď jsem ale chtěl zkusit něco jiného. Chtěl jsem se podívat ven z toho náručí naší matičky Evropy, kde mi SMSky při přejezdu hranic pořád připomínají, že všechno funguje stejně jako doma, kde letenky přes půlku kontinentu stojí jako jedna večeře v restauraci a kde mi lidi vždycky aspoň trochu porozumí, když na ně promluvím anglicky nebo česky (...teda až na Francouze).

Že se chci podívat se na Evropu trochu zdálky a přitom si třeba i uvědomit, proč tu žiju rád.

Kanada - nic. USA - to vypadá dobře! Aha, to je nějaký management. Polsko, Polsko, Polsko… končí to Polsko snad někdy? Přemýšlel jsem s jasným záměrem vyjet s IAESTE dál, než k naším sousedům. Japonsko, nějaká elektrotechnika, a hele... Ty jo, to docela sedí.

A trainee performs research and development on image/video recognition technologies using deep learning. Znalost metod zpracování obrazu a strojového učení výhodou, požadavky - C, C++, Python.

Jako studenta oboru Umělá inteligence, navíc s minorem z Počítačového vidění, mě to praštilo do očí. Ještě navíc, když jsem si zrovna zapsal čistě ze zájmu ve škole do kurzu japonštiny.

Věřit na osud výhodou, požadavky - skočit po té správné příležitosti, obzvlášť když leží na stříbrném podnose.

A tak jsem za dva týdny svědomitě čekal, až se otevře přihlašování na stáže. I když jsem systém “kdo se dřív naklikne” nepovažoval zrovna za nejférovější, moje stáž byla jediná z těch všech, který mi opravdu seděla (ale zase jak!), takže jsem prostě potřeboval být první. A povedlo se! Deset papírů, které jsem musel sehnat pro svou nominaci, včetně formuláře s potvrzením od doktorky, který jsem jí musel překládat, protože bylo jen v angličtině a japonštině - to už byla brnkačka. Pak už jen chvíle klikání na Kiwi.cz a měl jsem jistotu plánů na celé léto.

Po pohodových dvanácti hodinách letu mě trochu vyvedl z míry úředník na imigračním oddělení letiště Tokyo Narita, když se mi nedařilo mu vysvětlit, že místo svého pobytu neznám, protože to řeší moje firma. A že jediné, co vím, je napsáno ve zvacím dopise, kterému jsem sám nerozuměl. Vystál jsem si ale podruhé frontu i se správným formulářem, všechno se vysvětlilo a za chvíli už jsem mířil vlakem do centra Tokia.

Samotná Saitama není Tokio, ale takové Horní Počernice. Dřív to bývalo oddělené město, ale teď už je to takové předměstí Tokia, kam se dá dostat z Ikebukuro (jednoho z železničních mega-uzlů na severozápadě Tokia) rychlíkem tak za 35 minut.

Můj první dojem ze Saitamy nebyl žádný. Hned na nádraží si mě totiž vyzvedl člověk z KDDI Research - firmy, ve které jsem měl pracovat - a odvezl mě taxíkem přímo ke dveřím bytu, ve kterém jsem měl další tři měsíce bydlet. Angličtinu měl jen hodně lámanou, ale o to se snažil být zdvořilejší. Rukama a nohama jsme se dohodli nakonec na tom, jak funguje klíč a kdy mám přijít další den do práce, a zabouchly se za mnou dveře.

A byl jsem sám na druhé straně světa.

Místo depky jsem se byl radši projít po okolí. Překvapily mě úzké ulice, auta s krátkým čumákem a nedostatek zeleně. Supermarkety pak pro mě byly spíš turistickou atrakcí - ze začátku jsem fotil každou druhou věc, používal na všechno Google Překladač a doufal, že to, co koupím, doma nesežere. A konečně jsem pochopil, proč u nás Japonci fotí všechno, co vidí.

Mušle - a dokonce ve slevě!

A vedro, pořád bylo takové vedro! Místo okna jsem ve svém bytě měl vstup na balkon, ale radši jsem zůstal zavřený vevnitř s klimatizací. Tohle léto bylo prý vedro i Japoncům, co jsou na to jinak dost zvyklí.

Druhý den jsem se dostavil do práce a hned první, co jsem dostal po identifikační kartičce, byla obálka s penězi na těch posledních pár dní v červnu. Stejně tak, jako jsem pak dostával peníze předem každý první den v měsíci. Došlo mi, že Japonce ani nenapadlo, že bych toho mohl nějak zneužít.

To jsem ale ani neplánoval, práce byla zajímavá. Vyvíjel jsem systém anotací v rozšířené realitě. Ty mohl vytvářet pracovník pomocí své ruky, kterou snímala kamera na jeho brýlích, a anotace se následně promítaly do nich a zároveň přenášely do kontrolního centra. Využíval jsem i poměrně nedávný výzkum v počítačovém vidění, například neuronové sítě pro rozpoznávání prstů a kloubů na ruce z obrazu z webkamery, a grafické karty na mém pracovním počítači se u toho pořádně zapotily. Když jsem přednášel své výsledky na pravidelných středečních schůzkách, Japonci obdivně koukali (což bylo ale možná tím, že se jen styděli něco říct v angličtině - většinou si moc nevěřili, a tak radši mlčeli). Projekt jsem za ty tři měsíce dost vypiplal a na konci stáže před firmou úspěšně odprezentoval.

Pro ostatní zaměstnance to muselo vypadat, že jen máchám rukou ve vzduchu.

I když jsou Japonci přesně takoví workoholici, jak se o nich říká, pořád jsou tu víkendy a pár umělých svátků, které jim vláda vymyslela, aby nepracovali tolik (během léta je například Den moře a Den úcty ke starým lidem). Takže dost bylo práce, proto jsem přece do Japonska nejel!

Už po pár týdnech strávených v té betonové džungli je docela na místě otázka - jak se dostat ven z Tokia? Cestování po Japonsku není zrovna levné, ale s dostupností rozhodně problém není. Koleje tady natáhli snad i do poslední vesničky (i když ta mezitím vyrostla v milionové město) a navíc tu jezdí noční busy, kterými se dá dostat klidně i přes celé Japonsko a to o mnoho levněji, než šinkanzeny.

Hned jeden z prvních výletů byl pořádaný přímo od studentů z IAESTE - výstup na Mt. Fuji! Tak krásné fotky jsem ještě z žádného výletu neměl. Vyšlo nám počasí a potom, co jsme asi hodinu na vrcholu klepali kosu (“konečně!”, po těch parnech dole), tak jsme si mohli užít krásný východ slunce. A na závěr pak lázně onsen - no prostě sen.

Všude byly informační cedule. Tady by pasovala “Toto není vrchol”. Ale stejně to v té mlze vypadalo pěkně.

Předměstí Tokia má jednu velkou výhodu - nemusel jsem se tlačit mezi davy lidí proudící vlaky ráno do práce (měl jsem to do ní 15 minut pěšky), ale i tak jsem se mohl potkávat ostatními stážisty z IAESTE, co byli v různých firmách a na univerzitách po Tokiu. Seznámil jsme se díky tomu se spoustou zajímavých lidí, z nichž aspoň část určitě ještě někdy potkám. A hlavně jsme utvořili dobrou partu, se kterou jsme pak procestovali místa jako je Kyoto, Osaka, Nara, Hiroshima, Yokohama nebo národní park Nikko.

“Ach jo, zase další turista.”

Samotné Tokio je pak svět sám pro sebe - megaměsto, které při pohledu z vyhlídky svádí k filozofickým otázkám, jak asi bude vypadat budoucnost lidstva. A ve kterém mužete strávit cestováním klidně pár týdnů v kuse - buď dokud vám nedojdou peníze na vlak, nebo zdarma na okružní lince Yamanote line. Když teda vystoupíte na stejném místě, jako jste nastoupili.

Nechoďte na Tokyo Tower, jinak neuvidíte Tokyo Tower.

Jak moc jsou Japonci introverti, jak příhodné je mít záchody na každém rohu, jak moc se dá plýtvat plasty, kolik je po Tokiu karaoke barů, co vše se dá koupit za 100 yenů, jestli existuje v Japonsku nějaký odpadkový koš, proč sekat trávu srpem místo sekačky, do jakých extrémů se dá vyhnat zdvořilost, co znamená pro Japonce “párty”, kolik turistů se vejde do jednoho chrámu a kolik na jeden přechod, jak dobré může být i levné suši, jak spustit japonskou pračku, jak vypadá devadesátiminutový ohňostroj, jak všelijak se dá zkomolit angličtina, kde to v Japonsku vypadá jak ve filmech (a kde ne), jak velký může být Buddha, pro jaká různá “štěstí” se dá koupit přívěšek, co to znamená fungující doprava a jak si mezi 30 miliony najít těch 20 správných lidí. A proč se i z tak parádního výletu nakonec vracím docela rád.

Když vyjedete na stáž, zjistíte to všechno taky. Teda, zjistíte něco jiného, ale o tom to je - najít si ty vlastní zážitky a vzpomínky. Dalším lidem je pak můžete naznačit, ale prožít si je můžete jen vy sami.

Díky, IAESTE!

Zdeněk Kasner, ČVUT v Praze