PřihlášeníPro společnostien
Přihlášení Pro společnosti

ZKUŠENOST Z IAESTE STÁŽE

1. 2. 2019

RAKOUSKO, LINZ

4 měsíce v rakouském Linci


Začalo to nevinně touhou po zkoušce typu „jak se asi žije jinde?“. Rozhodl jsem se během studií, že musím někam vypadnout, ale Erasmus mě moc nelákal. Spíš jsem chtěl svůj čas v zahraničí strávit nějakou praxí než dalším učením, případně spíš než pitím alkoholu, jak jsem občas slyšel od známých o Erasmu. No nakonec se místo na alkohol našlo i při praxi, ale nepředbíhejme.

Jednou jsem takhle zaslechl od kamaráda, že jede do Uzbekistánu přes organizaci IAESTE a tak jsem začal bádat o co se jedná. Co nevidět už jsem měl vybranou stáž, tenkrát ještě do Německa, chtěl jsem se přece i naučit trochu německy ne? Nakonec po shromáždění všech dokumentů se stalo, že mi z Německa přišel mail, že se jim všechny dokumenty nějak ztratily a já nakonec na stáž nevyjel. Bylo pár dalších možností stáží, ale nakonec mi nic nesedlo natolik, abych se sbalil a zmizel z České republiky to samé léto. Rozhodl jsem se ale, že to tak rozhodně nemíním nechat a tak jsem se po roce přihlásil na jinou stáž, tentokrát do Rakouska. Už jsem věděl jak všechny dokumenty mají vypadat a toto byla poslední šance, protože jsem ten rok měl dokončit studium a pro stáže IAESTE i ostatních organizací je v drtivé většině potřeba status studenta. A proč zrovna Rakousko? No, jsem trochu posera a tak mě stáže na druhé straně planety docela děsily, navíc jsem se chtěl naučit i trochu německy a na druhé straně planety moc zemí mluvících německy stejně nenajdete… Navíc jsem hledal něco v mém oboru telekomunikací a tento rok nebyla stáž, která by mi tématem sedla lépe. Jednalo se o výzkum na univerzitě v oblasti 5G mobilních sítí. „Tož zkusím to“, řekl jsem si. Netrvalo dlouho a měl jsem všechny dokumenty odeslány a čekal jsem na schválení. To proběhlo bez problému a já měl rázem domluvený pohovor přes Skype s místním profesorem. Říkal jsem si, že mě určitě stejně nevezmou, ale pak jsem se nějak prořekl o diplomové práci na téma umělé inteligence, což se jim zalíbilo natolik, že jsem nakonec nepracoval v Matlabu, jak jsem měl, ale v Pythonu, který jsem se už dlouho chtěl naučit, takže hned dvojitá výhra! No jak už ale jsem trochu předběhl, vzali mě! Několik měsíců od akceptace uteklo jako voda a najednou jsem se loučil s rodinou na nádraží nastupujíc do vlaku z Brna do Lince. No loučení bylo vskutku dojemné, avšak všichni jsme věděli, že se stejně zanedlouho zase ukážu, přece jen jsem nevybral stáž třeba v Portoriku. Na nádraží v Linci mě vyzvedl jeden Mexikánec od IASTE, super chlapík, a doprovodil mě na koleje. Už po cestě říkal, že je to spíš hotel než koleje a nelhal ani trošku. Sice to bylo o něco dražší než v republice, ale překvapilo mě, jak čisté koleje můžou být.. Taky aby ne, když uklízečka uklízí společné prostory každý den a pokoje jednou týdně. No od mama hotelu to prostě nebyl takový rozdíl. Akorát doma nemáme ve sklepě plně vybavenou posilovnu, piano, bubny a nebo místnost se stolním tenisem a fotbálkem. Musím říct, že mě to moc příjemně překvapilo, a když jsem to viděl, ani mi nevadilo, že mi nakonec pan profesor natáhl stáž z mých požadovaných 3 měsíců na 4.

A tak začala moje stáž v Rakousku. První den, který byl zároveň prvním dnem v říjnu, jsem měl ještě volný na vyřízení všeho papírovaní. S registrací na úřadě mi pomohl další člověk z IAESTE a tak jsem se nemusel moc o nic starat a odpoledne jsem si vesele vyrazil projít centrum. Linec mě nadchnul, moc jsem si ten den užil. Další den už začala práce a ačkoli musím říct, že začátek byl docela těžký, když člověk nemá každodenní angličtinu úplně zažitou (podmínkou stáže byla výborná angličtina, němčina požadována kupodivu vůbec nebyla), má začít s programovacím jazykem, se kterým nikdy nedělal a má se naučit a naprogramovat něco, čemu ani ostatní doktoři telekomunikací vůbec nerozumí. No nakonec jsme se tím společně s mým mentorem, který mě měl v práci na starosti, nějak začali spolu protloukat a nakonec musím říct, že vcelku úspěšně.. Celou stáž jsem pak pracoval na podobných věcech 8 hodin denně, poctivě si zapisujíc odpracované hodiny do univerzitou připraveného Excelu. Programoval jsem v Pythonu a Kerasu neuronové sítě, které měly umět odhalit všemožný šum v signálu. Občas jsem zabrousil i do Matlabu, ale většinou se jednalo jen o spuštění nějakého nachystaného generátoru. Musím říct, že jsem nadšený, kolik jsem se toho naučil za uplynulé 4 měsíce na stáži. Neskutečně se mi zlepšila angličtina, zabrousil jsem do několika programovacích jazyků a troufnu si říct, že dva jsem se naučil (Python a Keras), dál jsem zjistil spoustu pro mě nových informacích o umělé inteligenci, zejména o neuronových sítích. Co je ale nejdůležitější, tak jsem dostal přehled, jak to funguje ve vyspělejších zemích než je Česká Republika, což Rakousko beze sporu je. Jinak řečeno, v Rakousku prostě funguje všechno, všude je čisto, hromadná doprava jezdí přesně podle jízdního řádu, všichni jsou tu tak nějak usměvavější a nezdráhají se pomoct, když si člověk s něčím neví rady. Několikrát se mi stalo, že jsem například nevěděl jakou koupit jízdenku nebo jsem lámal německý překlad na nějakém výrobku a náhodný kolemjdoucí sám nabídl pomoc. To se mi doma moc často nestává. Možná k tomu ale i přispělo, že jsem tu tak trochu cizinec. Jediné, co mě na Rakousku zarazilo je, že docela dost lidí kouří, možná více než v České republice a že tu nemají protikuřácký zákon. Je proto zcela běžné, že vám někdo „fučí“ do tváře i pod střechou na zastávce. V restauraci si ale stejně nikdo zapálit cigaretu nedovolí. Myslí tu totiž jeden na druhého a tak chodí kouřit ven. Rakouská morálka se však ale také podepisuje na večerních akcích a v klubech, kde se spíše srká pivo, než že by se „pařilo“. Takže když mě přece jen přepadl amok a měl jsem chuť trochu popít, bylo lepší jít s mezinárodními studenty z kolejí. Když se pak sejde Čech, Tunisan, Makedoňanka a dva Mexikánci, tak je o zábavu postaráno i v Rakousku!

Co se týče zvyků a náboženství v Rakousku, tak jistě víte, že tato země je v celku silně věřící, což se podepisuje i na pozdravu. Takový typický rakouský pozdrav pak zní „Grüß Gott“, což znamená pozdrav pánbůh. Pokud mám mluvit o zvycích, pak mě trochu překvapilo že zvyky máme skoro stejné. Měl jsem to štěstí být v Rakousku kolem Vánoc a musím říct, že jediné, co je odlišné je to, že se k štědrovečerní večeři nejí ryba, ale buď nějaké jejich klobásy a nebo prý mají takový speciální kamenný podstavec, na kterém je uprostřed stolu všechno možné, třeba husa mimo jiné. Aspoň to tedy říkala jedna kolegyně z práce.

Taky mě překvapilo, že není němčina jako němčina. Rakouská němčina se od té německé vcelku podstatně liší. Podle mě je rozdíl podobný jako mezi češtinou a slovenštinou, podle toho co říkali kolegové. Další zajímavá věc je, že si Rakušáci z některých oblastí vůbec nerozumí a jsou nuceni i spolu mluvit anglicky. To mě hodně zarazilo, že například Rakušák z Lince si s Rakušákem od Švýcarských hranic skoro nerozumí a vážně prý raději pak použijí angličtinu. Vzhledem k tomu, že tu ale anglicky mluví skoro všichni, včetně prodavaček v obchodech, tak si z toho očividně nic nedělají. Taky tu mají krásné hory, zimu a kopu sněhu. Na lyžování snad nejlepší evropská země. Jen na holky a pivo se zase těším domů do Česka.

Ondřej Pospíchal, VUT Brno