PřihlášeníPro společnostien
Přihlášení Pro společnosti

ZKUŠENOST Z IAESTE STÁŽE

1. 2. 2019

PANAMA, BOQUETE

PANAMA – Exotika mezi dvěma oceány

Přihlášení na stáž do Panamy bylo zcela spontánní. Vzhledem k tomu, že většina mých spolužáků a kamarádů odjelo na Erasmus nebo cestovalo po světě, i mně se zachtělo začít poznávat svět. Studuji obor technologie potravin na VŠCHT, takže nabídka stáže ve společnosti zpracovávající kávu pro mě byla velmi příhodná.

Stáž se konala ve firmě Casa Ruiz, zabývající se produkcí pražené kávy a sídlící v horském městečku Boquete na západě Panamy. Po vygooglení několika obrázků jsem se pro Boquete a všeobecně Panamu absolutně nadchnula, a protože požadovali studenta na 12-16 týdnů, zažádala jsem si tak o termín od 13. srpna do 30. listopadu. Neodrazoval mě ani fakt, že neumím jediné slovo španělsky. Nadšení vystřídalo zklamání, kdy namísto 16 týdnů mě IAESTE Panama akceptovalo pouze na 7. Nedala jsem se jen tak odbýt a prostřednictvím IAESTE Česká Republika jsem zažádala o opravu akceptačních dokumentů. Tato oprava trvala téměř 3 měsíce a po této době jsem měla konečně jistotu, že se stáže opravdu zúčastním.   

Jak z výše uvedeného textu plyne, IAESTE Panama není úplně nejrychlejší institucí a nefunguje tak, jako v jiných zemích. Chod IAESTE tam zajišťuje pár lidí, kteří se tomu příliš nevěnují. Nicméně zajistili mi vyzvednutí na letišti v Panama City, a v případě potřeby jsem byla v kontaktu přes WhatsApp s jedním jejich členem.

Na letišti mě vyzvedla slečna, která se rok předtím účastnila stáže ve Švýcarsku. Ještě ten večer mi ukázala Panama City a nechala mě u sebe přenocovat. Další den se mnou šla koupit panamskou SIM kartu, protože bez internetu a zejména bez WhatsAppu, v Panamě jako když nejste. Lidé všech věkových kategorií tam na tom „frčí“. Na autobusovém nádraží jsme vyhledaly autobus směr David, kde už mi řidičův poskok naložil kufr a rovnou mě bez lístku poslal sednout do autobusu. Byl to pro mě šok, protože nejsem zvyklá nasedat někam bez zaplacení, a navíc jsem se ocitla úplně sama odkázaná pouze sama na sebe. Cesta trvala okolo sedmi hodin a lístek jsem platila až v polovině trasy. Další šok přišel, když jsem na konečné stanici očekávala, že všichni vystoupí a uvidím velký autobusový terminál s nápisem David. Řidičův poskok zahlásil něco ve stylu „David“, tak jsem raději vystoupila, ale absolutně jsem nevěděla, kde jsem a kde je sakra ten terminál, o kterém mi všichni říkali. Naštěstí pán, který mě měl vyzvednout, už čekal u autobusu. Měla jsem za to, že mě dopraví do Boquete, protože mě včetně kufru naložil do auta. Najednou mi ale začal vykládat věci zpátky ven, zamával na starý americký školní autobus a posadil mě do něj. Paráda! A kam jako teď sakra jedu? Pročetla jsem si ještě jednou (tentokrát správně) zprávy se zaměstnavatelkou, která mi psala, že ten jistý pán mě v Davidu posadí na autobus do Boquete. V Boquete už mě čekala zaměstnavatelka, která mi ukázala bydlení, jela se mnou nakoupit a řekla mi základní informace, kam se mám dostavit další den do zaměstnání. Bydlela jsem sama v apartmánu u starších lidí, kteří neuměli vůbec anglicky, ale ubytování bylo hezké, čisté, pohodlné a pouze 50 metrů od firmy.

První den práce se mě ujal kluk v mém věku studující dálkově angličtinu. To bylo moc fajn, protože ostatní zaměstnanci se tvářili, že anglicky vůbec neumí. Po pár dnech se jich pár osmělilo a ukázalo se, že anglický jazyk ovládají. Nicméně jsem byla smířená s faktem, že jsem přijela do španělsky mluvící země, a že se budu se muset naučit alespoň základy španělštiny. Čas v práci utíkal rychle, měla jsem tam dva velmi dobře anglicky mluvící kamarády v mém věku, kteří mě zasvětili do celého procesu výroby pražené kávy. Mojí náplní práce bylo pomáhat při balení kávy, což samo o sobě záživné nebylo. Brala jsem to ale jako možnost, že vůbec mohu v Panamě být. Postupem času jsem se také dozvěděla, jak senzoricky hodnotit kávu a pravidelně jsem navštěvovala zkušební laboratoř, kde hodnocení kávy probíhalo. V práci jsem se cítila hrozně příjemně. Všichni byli usměvavý a každé ráno se ptali jeden druhého, jak se ten den mají. Práce nebyla nějak extra náročná a kolikrát ani žádná nebyla, a tak jsem se alespoň věnovala studiu španělštiny. Když jsem slyšela, jak se lidé baví španělsky mezi sebou, popadala mě panika, že se ten jazyk nemůžu nikdy naučit. Po dvou měsících se to konečně zlomilo a já začala mít najednou ponětí, o čem rozhovory jsou. Když na mě někdo začal mluvit, nebyla jsem sice schopná odpovědět, ale alespoň jsem rozuměla, na co se ptá. Zhruba po třech měsících jsem už dokázala mluvit v přítomném čase a vyřídit si vše potřebné.

V pražírně jsem byla zaměstnaná 8 týdnů. Dalších 8 týdnů stáže jsem strávila v kanceláři u počítače, kde jsem pro svoji zaměstnavatelku vytvářela projekty týkající se kávy. Projekty byly různě zaměřené, např. na produkci čaje ze zelené kávy, anebo jsem připravovala prezentace na téma hodnotového řetězce. Shrnula bych to tak, že druhá polovina stáže byla spíše edukativní, ale za to opravdu velmi zajímavá. Krom mé zaměstnavatelky, neuměly kolegyně v této sekci firmy vůbec anglicky. Avšak měly se mnou trpělivost a velmi často si se mnou snažily povídat španělsky. Nutilo mě to mluvit, a tím jsem si hodně rozšířila španělskou slovní zásobu. Neustále jsem zůstávala v úžasu, jak mě celá společnost přijala. Jedna kolegyně pro mě například uvařila tradiční panamské jídlo s tím, že to prostě musím ochutnat. Další mi věnovala jako dárek tradiční panamský kostým a ozdobu do vlasů. Bylo to pro mě poprvé, kdy jsem se těšila do práce a věděla jsem, že se na mě nikdo nebude škaredit. Mohlo by se zdát, že to bylo jen kvůli tomu, že jsem z ciziny, ale k žádným dohadům a konfliktům nedocházelo ani mezi místními zaměstnanci.

Víkendy jsem měla volné, takže jsem si plánovala, jak budu cestovat a poznávat Panamu. Město Boquete se nachází v údolí nejvyšší hory Panamy a je obklopené kávovými plantážemi, pralesy, vodopády a řekami. Nabízí se tam také možnost se do dvou hodin dostat na nejbližší pláž Tichého oceánu. Všeobecně je příroda v Panamě velmi rozmanitá a velmi často dechberoucí. Jenže hned první týden stáže mě kolegové z práce výslovně upozorňovali, ať rozhodně nikde necestuji sama, že je to strašně nebezpečné. A to byl problém, protože v Boquete jsem byla jediný stážista a IAESTE Panama, sídlící v Panama City, žádné události nepořádalo. Krom spousty upozornění, že rozhodně nemám cestovat sama, se nikdo neměl k tomu, aby se mnou něco podnikl. Všeobecně mnoho panamských obyvatel příliš necestuje a ani nechodí na výlety. První víkend jsem tedy strávila pouze v Boquete, kde jsem se alespoň stihla pořádně porozhlédnout. Naštěstí se mi v druhém týdnu ozval kluk, který byl na stáži přes IAESTE ve firmě v Davidu. Ihned jsme se domluvili na společném výletu. Výhodou bylo, že to byl kluk, a ještě k tomu ze Španělska a ovládal perfektně angličtinu, takže ideální partner na cestování. Jako bonus byl v Panamě ve skoro stejném období jako já. Jeli jsme spolu na víkend k Tichému oceánu, chodili po horách okolo Boquete a také jsme společně vylezli na nejvyšší horu Panamy Volcan Baru (3 474 m.n.m.), ze které lze vidět jak Tichý oceán, tak Karibské moře.

Postupem času jsem se seznámila i s místními lidmi, což nebylo tak těžké už jen proto, že jsem byla sama, a ještě ke všemu „bílá Evropanka“. A to bylo pro místní latinské obyvatele velmi zajímavé. Stávalo se mi docela často, že se mě na ulici ptali odkud jsem a začali si se mnou jednoduše povídat. Konverzaci vždy vedli v přátelském duchu a vyptávali se spíše ze zvědavosti. Někteří prohodili pár slov, jiní se stali mými velmi dobrými přáteli. Boquete je velmi oblíbenou turistickou destinací, takže jsem potkala i mnoho turistů z Evropy a občas i nějaké Čechy.

Jak čas plynul, z prvotního vyděšení jsem se rychle oklepala, a naopak jsem se tam začala cítit velmi příjemně. V Panamě se pořádně nic neřídí žádným řádem. Byrokracie je minimální, pravidla sice jsou, ale málokdo je dodržuje, doprava je chaotická – první vjede do křižovatky ten, kdo nejvíc troubí. Autobusy nemají jízdní řády ani zastávky, a když na autobus mávnete, tak vám zastaví. Přes tohle všechno mě neustále udivovalo, jak jim to vlastně, ve své podstatě, funguje. Lidé tam jsou opravdu přátelští, milí a pokud se na něco zeptáte, velmi ochotně vám pomohou. Cítila jsem se tam naprosto bezpečně, a tak jsem se nakonec osmělila a začala o samotě podnikat výlety na turisticky známá místa.

Nemohu tvrdit, že všechno bylo po celou dobu úžasné a sluníčkové. Po zhruba měsíci a půl jsem dostala chřipku a začaly mě trápit potíže se zažíváním. Do toho přišlo období dešťů. Období dešťů v Boquete znamenalo, že třeba taky 5 dní v kuse lila voda z nebe, z chodníků se staly řeky a teplota na teploměru nepřesáhla 20 stupňů. A to jste prosím v Karibiku! V tu chvíli na mě přišel ohromný stesk po rodině a nejbližších – když vám nemá ani kdo uvařit čaj, tak je to o to horší. Nemoc jsem sice vyležela, ale smutek se mě držel ještě několik dlouhých dní. Z probrečených nocí mě pomohl opět postavit na nohy výlet na ostrov v Tichém oceánu, který jsem podnikla úplně sama. Bohužel po necelém měsíci se mi potíže se zažíváním vrátily, a nechtěly ustoupit, a tak jsem byla nucena navštívit místního lékaře. Ten mi diagnostikoval nákazu prvokem a předepsal mi léky. Léčba naštěstí do týdne zabrala, a já se konečně cítila opět zdravá a silná.

Začátkem listopadu přišlo neočekávaně brzké panamské léto (běžně začíná až koncem listopadu), a to znamenalo, že se má stáž blíží ke konci. Poslední den v práci pro mě uspořádali společný oběd ve stylu tradiční panamské kuchyně, kde se se mnou přišel každý osobně rozloučit.

Loučení bylo pro mě celkově těžké a neobešlo se bez slz. Za tak krátkou dobu jsem potkala mnoho skvělých lidí, kteří se mnou doteď zůstali v kontaktu, a doufám, že se alespoň někteří z nich odváží, a vypraví se mě navštívit v České Republice. Nabyla jsem mnoho informací o zpracování kávy a dokážu rozpoznat jaká káva je ta nejlepší. Poznala jsem překrásnou Panamskou přírodu, plnou barevného ptactva a všemožného hmyzu, šnorchlovala se žraloky v Tichém oceánu, navštívila Karibské moře s průzračnou vodou a bílými plážemi jako z katalogu, koupala se ve vodopádech a dělala spoustu dalších aktivit, na které nikdy nezapomenu. Díky tomu, že jsem se během stáže musela starat sama o sebe a našla si přátele mezi místními obyvateli, mohu dnes říct „Já znám Panamu“.

Ještě teď, když píši tento článek, tak s úsměvem na tváři a slzou v oku, vzpomínám na jedny z nejlepších okamžiků mého života. Jsem neskutečně vděčná, že jsem s pomocí mých nejbližších našla odvahu a odhodlání odjet absolutně sama do této úžasné země. 

Díky, IAESTE za zprostředkování!

Julia Bílková, VŠCHT Praha